Praskání ohně se smutně rozléhalo po kamenných zdech důstojnického sálu. Stále nedokončené části hlavního opevnění pevnosti nijak nebránily horskému větru, který zuřivě bičoval vrchol útesu nad oceánem – základ budovaného horního hradu a zároveň opevněného přístavního města. Byla již pokročilá hodina, a tak zvenčí nedoléhal hluk pracujících dělníků – jen vzdálené údery kladiv a ojedinělá pozdravení strážných střídajících se na noční hlídce.

Do kroužkového brnění s paladinským tabardem oděný muž, nepříliš vysoké postavy, zíral zamyšleně do plamenů, které právě zachvátily další přiložené trámy.

„Pane…?“ – nejistý hlas přerušil ticho.

Velitel zůstal ještě chvíli nehnutý, ale nakonec neochotně pohlédl na příchozího.

Nesnášel ho – ačkoliv osobní antipatie nebyla hlavním důvodem napjatého vztahu. Stačilo říct, že jeho názor na vedení místní stráže a způsob jejího řízení ze strany poručíka Cossinecka v rytíři nebudil zrovna důvěru. Celkové rozvolnění kázně, neschopnost velení a množící se podezření z korupce vzbuzovaly v paladinovi upřímný odpor. Slabý charakter a zjevné protekční jmenování do funkce velitele městské milice tak byly už jen posledními kapkami v moři jeho neochoty spolupracovat.

„Váš návrh zvážím, poručíku. O rozhodnutí vás budu informovat v následujících dnech.“

„Ale...“

„To stačí. Odchod.“

Milicionář ještě chvíli váhal, ale rozhodné pohledy dvou dalších paladinů přítomných v sále a chlad, který z nich vyzařoval, ho připravily i o poslední špetku odvahy. Nesměle přikývl a spěšně opustil místnost.

Po chvíli ticha, aniž by odvrátil zrak od plamenů, velitel pronesl:

„Nejraději bych ho poslal prvním lodí zpátky na kontinent, ale to by znamenalo otevřenou válku s guvernérem a dvorskou pakáží. Pro Innosovo jméno, pokud se jednou ty šlechtické vlivy nevykleští, skončí to tragédií.“

Zbylí dva rytíři si vyměnili pohled – v duchu mu dali za pravdu. Nakonec promluvil vysoký muž s hustým plnovousem sahajícím až ke krku zbroje:

„Ať je to idiot nebo ne, problém je reálný. To sahá hlouběji než jen k neschopnosti guvernérova zbohatlického synáčka. Město ještě ani pořádně nestojí – a už teď nad ním nemá nikdo kontrolu.“

„Nasadit vojáky do ulic není řešení,“ přerušil ho druhý z rytířů. „Zničíme tím sílu naší posádky.“

Mablung a Lezalit – ač si projevovali úctu a mnohdy sdíleli stejný názor – se nedokázali spřátelit nad rámec bratrství řádu. Možná právě podobnost jejich povah je rozdělovala víc, než spojovala.

Cítil-li narůstající napětí, velitel se otočil k oběma.

„Faktem je, že kriminalita ve městě narůstá hrozivým tempem. Stráž to absolutně nezvládá a chápu Mablungův postoj. Ale není rolí vojáků suplovat městskou hlídku. Místní posádka má důležitější úkoly – zajišťujeme těžbu v dolech a kamenolomech a především bráníme město před hrozbami zvenčí. Navíc, Lezalite, znám tvůj přístup k výcviku mužstva a sdílím tvé obavy – posílat vojáky courat se po ulicích je ztráta sil, které by měly být věnovány výcviku. Jsme nová základna, a většina lidí jsou zelenáči.“

Dál už říkat nemusel. Nikdo z přítomných neměl zájem zachraňovat guvernéra Rafaela před důsledky jeho neschopnosti. Jeho lehkovážnost a neschopnost pochopit rozsah problému jen prohlubovala odpor paladinů ke spolupráci. Jeho neochota napravit chyby nebo odvolat škodlivá rozhodnutí vyvolávala čirý odpor a posilovala přesvědčení, že odlehčit mu jeho povinnosti nedává žádný smysl.

O to víc je rozčiloval fakt, že místo osobního pozvání do radnice posílal jen svého poručíka. Jako by „neodkladné povinnosti“ neumožnily najít chvíli na osobní rozhovor v tak důležité věci – nebo snad jeho vypasené břicho bylo příliš objemné na výstup skalní stezkou k hornímu hradu?

Tyto otázky však zůstaly řečnické. Válečníci si jimi dlouho hlavu nelámali – jejich pozornost se brzy přesunula k dalším výzvám, které bylo nutné toho večera ještě probrat.