Týdny ubíhají. Přivolávač démonů Xardas nezahálí a nechává své nemrtvé služebníky horečně a neúspěšně pátrat po svém chráněnci. Z ruin chrámu však zmizel veškerý život. Xardas rezignuje a vzdává se. Měl být snad on tím vyvoleným? Pravděpodobně ne. A přesto se hrdina zázračně znovu probouzí. Jeho zrak se zcela nevyjasní a zdá se, že i ostatní smysly jsou oslabené. Škody způsobené jeho nedobrovolným pohřbením se zdají být obrovské. Alespoň že nemá žádné bolesti. Pomalu se nadechuje a vydechuje a rozvíří prach na podlaze. Dýchání mu kupodivu nepřináší žádné uspokojení. Znepokojeně pohne prsty levé ruky, pak paží a nakonec nohama. Ze zad mu stéká suť, těžké kameny se jen po silném trhnutí s rachotem snášejí na zem. Navzdory podivnému znecitlivění se mu podaří bez problémů vstát. Odkud se to znecitlivění bere? Sundá si rukavici. Když spatří shnilé kusy masa visící z jeho ruky, na nichž v matném světle jasně vynikají bílé kosti, začíná chápat okolnosti, za nichž se vrátil ze své mdloby. Ale to je jen první nepříjemné překvapení, které ho čeká. Tím druhým je duch Cor Kalom.​

"Koho to tu máme? Vypadáš dobře." Vydá ze sebe zlomyslné zabručení. "Tohle je ten správný trest za tvou provinilost!" Zvedne ruku a ukáže Bezejmennému hřbet prostředníčku. "Nevedlo se ti o nic lépe..." odpoví náš hrdina. Válející se postava sebou trhne. "Cože, jak? Ty mluvíš? Tvůj duch neopustil tvé tělo?" "Ne," odpoví. Zamyslí se. "No, nic to nezmění na tom, že chrám spáče bude místem tvého posledního odpočinku. Není z něj žádná cesta ven! Ne, ne!" Jeho hlas zesílí a rozléhá se opuštěnou halou jako krákání havrana. "Tohle místo nikdy neopustíš! A já se budu dívat, jak tvoje vnitřnosti pomalu hnijí!" Cor Kalom odplouvá do rozlehlé chrámové krajiny za zvuků smíchu. Ani mrtvý, ani živý, Bezejmenný je nyní vězněm chrámových ruin. Stále pátrá po svém starém životě a netuší, jaká katastrofa se blíží mimo jeho vězení: postava v kápi rozsévá zkázu na poklidném ostrově Khorinis. Bloudí zemí jako mor a otráví všechny, kdo jí zkříží cestu...